Přes osm let jsem pečovala o děti. Jezdila jsem k rodinám domů a vlastně pořád byla v práci. Skoro nic jiného si nevybavuju. Měla jsem na starost novorozence, batolata a děti do deseti let. Musím říct, že jsem toho pochytila za tu dobu dost a to nejen proto, že jsem s nimi byla sedm dní v týdnu, někdy i několik dní, když rodiče odjeli třeba na dovolenou, ale hlavně proto, že jsem od mala děti milovala.
Když jsem pečovala o děti a věděla jsem, že nemůžou mít hlad, protože jsem je před chvílí krmila, ani mokrou plínku a nic podobného, tak mi pomáhalo se zastavit, miminko chovat, být mu nablízku a zamyslet se, co se vlastně děje. A mnohdy se stalo, že po pár desítkách vteřin mimčo brečet přestalo. Bylo třeba jenom přetažený.
Mojí velikou pomůckou je zkušenost. Vem si ho do postele k sobě, pokud se na to cítíš. Znám maminky, které se bojí, že miminko zalehnou. Což je ale starý mýtus, kterým strašili odborníci ženy v padesátých letech. A proč? Proto, aby děti nebyly "rozmazlené". Výchova poválečné doby, ale nemusí být zrovna to pravé, když máme rok 2014. Miminko bude klidnější, když bude spinkat s někým, koho zná.
Myslíme si, že rozmazlenost není problém, který ohrožuje na životě. Nebo se bojíš, že si na to miminko zvykne a už ho z postele nedostaneš? Věčné téma. Miminko tě chce mít u sebe a čím víc tuto jeho potřebu naplníš, tím míň bude rozmazlené - vyzkoušeno na mnoha dětech.
Není potřeba, aby se člověk zbytečně vyhraňoval. Takže ti povím jedno. Jestli máš špatný pocit z toho, že by s tebou miminko bylo v posteli, tak ať spinká v postýlce, máš-li blbý pocit, že by nebylo s tebou - zahoď stará přesvědčení a návody (i ty naše) a udělej to tak, abyste se v tom všichni cítili dobře.
