Jsi v práci a nakláníš se nad papíry, v ruce žmouláš okousanou propisku a přemýšlíš, jestli jsi zapsal všechno. Vtom přiběhne kolega a podává ti telefon. Tvoje žena právě porodila. Vstaneš a buší ti srdce. Dneska jsi to nečekal a přece je to tady. Jsi táta.
Neustále věnujeme na našich stránkách pozornost maminkám, ale jak to vlastně mají tátové? Jak se cítí, z čeho mají strach a jak vnímají svůj nový titul: Táta? Zeptali jsme se pětapadesátiletého Vladimíra, který má dvě dcery a tady je jeho zpověď.
Jaké to bylo předtím než jsi se stal tátou?
Měl jsem menší zodpovědnost. Člověk mohl víc utratit. Předtím jsem nemusel tolik přemýšlet nad někým druhým. Nemůžu ale říct, že bych měl bez dětí pocit větší volnosti, protože jsem si jí i po tom, co se narodily holky, dopřával hodně. Mám dost rád svobodu.
A co se po narození dcer změnilo?
Bylo to hezký. Vzniklo něco mýho. To je jiné než cizí, Je to od tebe, doslova z tebe a to se nedá popsat.
Z čeho jsi měl největší strach?
No tak samozřejmě z toho, aby se holky narodily zdravý. Moje máma mi hned po narození počítala prsty, nohy, ruce, oči, uši, jestli je mám všechny a je to v pořádku. Takže s holkama jsem to měl stejně.
Co bylo lehké?
Porod…
A výchova, protože tu obstarávala převážně manželka. Byla doma s holkama. Já v tý době navíc začal podnikat, tak jsem neměl přes týden moc čas. Bral jsem to tak, že si musím vybrat buď jedno nebo druhý. Dohromady to podle mě moc nejde. Podnikání a volný čas. Holkám jsem se nemohl tolik věnovat.
A nemrzelo tě to?
Nad tim jsem nepřemejšlel.
Co bylo těžké?
Někdy holky dost zlobily, ale na druhou stranu jsem byl rád, že mají svojí hlavu. Po tátovi. :D Ačkoli jsem si někdy nevěděl rady. Jednou se mi takhle pohádaly v autě a já už nevěděl, co s nima, tak jsem jim zastavil u krajnice a vysadil je. S manželkou jsme jako na oko odjeli pryč, ale jenom pár metrů. Možná trochu morbidnější metoda, ale už mi z holek praskala hlava.
Člověk asi vychovává nejlépe, jak umí?
Asi tak nějak.
Na co nikdy nezapomeneš?
To nevim. Asi na ty momenty, kdy se holky někam posunuly v životě. První kroky, slova, školka, škola, maturita, řidičák, plnoletost. To se mi vrylo do paměti dost jasně. Každý úspěch dítěte s ním prožíváš a díváš se, jak ti roste pod rukama.
To je podle mě úděl každého táty.
