Porod doma - bláznovství nebo jak to vlastně je?


";

07.06.2014Autor: MáMáma.cz

Porod doma - bláznovství nebo jak to vlastně je?

Kdo jsi? Co děláš? A v co věříš?

Jmenuju se Veronika a jsem 24 letá máma dvou holčiček. Právě teď si užívám rodičovské dovolené, ale u toho už tři roky pracuji v rodinném centru. Navíc s kamarádkou zakládám lesní školku pro naše děti.

Do budoucna plánuji začít studovat kurz pro duly a hlavně mě fascinuje přirozené těhotenství, porod a kontaktního rodičovství. Takže jsem dost často na různých přednáškách, seminářích, čtu knihy, pomáhám při různých akcích a podobně.

Mám zkrátka potřebu být hodně aktivní a dělat věci, které pro mě mají smysl. Kromě toho všeho moc ráda cestuji a nejradši trávím svůj čas v přírodě.

 

Co tvůj první porod?

 

Poprvé jsem otěhotněla neplánově a dost překvapivě v necelých 20ti letech. Ani vteřinu jsem nepřemýšlela nad tím, že bych si dítě nenechala - potrat bych prostě nechtěla. Měla jsem podporu partnera i rodiny, tak jsme se do toho vrhli :)

Během těhotenství a před porodem jsem se spoléhala jen na pár odborných knih o těhotenství a porodu a taky na rady mojí maminky (“Porod hrozně bolí, ale to vydržíš, pak na to hned zapomeneš” nebo “Dej po porodu miminko sestřičkám, oni se ti o něj postarají, aby sis mohla odpočinout”). Nepídila jsem se po něčem víc, bezvýhradně jsem věřila lékařům, podstoupila jsem naprosto všechna vyšetření a když se mě někdo zeptal, jestli se bojím porodu, říkala jsem: “Nebojím, pojedu přece do porodnice a tam už vědí, co mají dělat.” Skutečně jsem to tak cítila. Největší strach jsem měla vlastně z toho, abych to do té porodnice stihla :)

Samotný porod probíhal celkem normálně, trval asi 12 hodin a narodila se mi krásná čtyřapůlkilová holčička. Rodila jsem ve vinohradské porodnici v Praze. Bylo tam dost zásahů typu podávání umělého oxytocinu, nástřih, léky proti bolesti a poloha vleže na zádech. Měla jsem docela špatný dojem z chování personálu - okřikovali mě, přišlo mi, že mě nerespektovali, skoro až ponižovali a prostě se ke mě chovali dost neprofesionálně. Myslím si ale, že tohle je podle všeho individuální a každá žena má jiné zkušenosti. Asi je to také hodně o lidech a někdy přemýšlím nad tím, že možná i tím nastavením, s jakým do porodnice přijdu. Po porodu jsem miminko měla u sebe až po asi 20ti hodinách, do té doby mi ji jen na chvíli nosili ukázat, i když byla naprosto v pořádku.

Tenkrát jsem byla z narození miminka v euforii, ale časem jsem si všechny ty špatné věci začala víc a víc uvědomovat a bylo mi z toho moc smutno a cítila jsem vztek. Zatím jsem ale ještě nevěděla, že to jde i jinak. Až jednou v létě jsem “náhodou” potkala dnes už mojí dobrou kamarádku Ivušku. Od ní jsem se poprvé dozvěděla o přirozených a také domácích porodech. Do té doby jsem prohlašovala, že já bych doma rozhodně nikdy rodit nemohla. Ale jak jsem se postupně seznamovala s příběhy dalších a dalších žen, můj názor se začínal měnit. Najednou jsem zjistila, jak vypadá přirozený porod a že v něm nejde jen o fyzickou stránku věci, ale že to je i velký duchovní zážitek.

 

Jak ses rozhodla pro porod doma?

Tři roky po prvním porodu jsem zjistila, že jsem znovu těhotná, tentokrát už plánovaně. Hned v tu chvíli jsem věděla, že svoje dítě porodím doma. Začala jsem horečně číst veškerou dostupnou literaturu o přirozených porodech, chodit na různé semináře a hlavně jsem si našla svojí porodní asistentku. Chodila jsem k ní na kontroly, na které jsem se vždy moc těšila. Někdy i celou hodinu jsme si povídaly, potom jemně prohmatala bříško, ukázala mi, jak je miminko natočené, změřila ho a poslechla. Chodila jsem kromě toho i ke své gynekoložce, ale u asistentky jsemse cítila lépe. V příštím těhotenství už bych tam nešla, jen na nezbytná doporučená vyšetření.

S mojí porodní asistentkou jsme byly domluvené, že pokud bude vše v pořádku, doprovodí mě k domácímu porodu. Registrovala jsem se pro jistotu do porodnice, měla jsem i připravenou tašku, ale stejně tak jsem měla nachystané věci k na porod doma. Po pár měsících těhotenství jsem zjistila, že už mám všechny knihy přečtené, informace se dost opakují a já už to vlastně všechno vím.

V té době pro mě byly moc důležité příběhy dalších žen, které porodily doma. Měla jsem kolem sebe naštěstí několik takových, které mě podporovaly. Bez nich by to bylo určitě o moc těžší, jelikož podporu svého okolí jsem neměla (kromě manžela, ale ten se nechtěl porodu přímo účastnit a nechával to spíše na mě). Nejvíc mi tedy určitě pomohly podobně naladěné ženy v mém okolí a také moje porodní asistentka.

Ještě chci vysvětlit všechny důvody, které mě vedly k rozhodnutí rodit doma. Porod je podle mě velmi intimní záležitost, při které žena potřebuje být naprosto uvolněná a cítit se v bezpečí. Pro mnoho žen bezpečí představuje porodnice s vyškoleným personálem a přístroji, pro mě ale ne. Představa, že bych se měla během porodu přemisťovat do neznámého prostředí, plného neznámých lidí, ostrého světla a nástrojů, a dohadovat se s někým, že opravdu nechci ležet na zádech a opravdu nechci nic píchnout, pro mě byla velmi stresující. Cítila jsem, že takhle bych rodit nechtěla. Samozřejmě, kdyby se objevily komplikace, do porodnice bych určitě jela, ale pokud k tomu nebyl důvod, chtěla jsem být doma. Také jsem se bála, že by mě po porodu nechtěli nechat s miminkem. A hlavně, jelikož jsem byla už druhorodička a vše zatím probíhalo bez komplikací, neviděla jsem pro porod v porodnici jediný důvod.

Můj druhý porod začal v noci. Probudila jsem se asi ve dvě hodiny ráno a cítila jsem neurčité bolesti v podbrišku. Asi hodinu jsem chodila po bytě a snažila se měřit intervaly mezi kontrakcemi. Pak mi došlo, že už jsou asi po čtyřech minutách a měla bych tedy volat porodní asistentku. Ta přijela asi za půl hodinky, vyšetřila mě (poprvé za celé těhotenství!) a řekla, že už jsem úplně otevřená a brzy to bude. Zkusila jsem si vlézt do vany, ale vůbec jsem se tam necítila dobře, potřebovala jsem kolem sebe prostor. Strávila jsem proto zbytek porodu vkleče, opřená lokty o gauč v obýváku. Při kontrakcích jsem se kroutila v bocích a dělala hlasité “uuuuuu”.

Manžel byl se starší dcerkou vedle v ložnici a porodní asistentka seděla tiše za mnou, vůbec mě nerušila, jen občas na pár sekund poslechla srdíčko miminka a při kontrakcích mi rukou tlačila na kostrč, což mi pomáhalo od bolesti. Za chvíli mi řekla, ať si sáhnu mezi nohy. Nahmatala jsem teplé, vlhké vlásky. To už byly kontrakce opravdu intenzivní. Potom se stalo něco zvláštního. Moje tělo si zcela instinktivně stouplo na nohy. Vůbec jsem v mysli nezaznamenala takovou myšlenku, ale tělo se prostě postavilo.

Byl to pocit, jaký jsem do té doby nezažila. Byla jsem zcela uvolněná, v úplně jiném světě a nechala jsem tělo pracovat, jak potřebovalo. Cítila jsem velkou sílu, jak prochází mým tělem a řídí porod tak, aby vše proběhlo v pořádku. Mým úkolem bylo jen nechat ji pracovat. Jakmile jsem se postavila, vyšla během jedné silné kontrakce ven hlavička. Nikdy nezapomenu ten pocit, jak jsem tam stála a rukou si držela tu malou, teplou a kulatou hlavičku s hustými vlásky. Pak jsem ještě jednou zatlačila - bylo to tak silné, že jsem se vůbec nesoustředila na miminko, jen na sebe - a miminko bylo venku.

Porodní asistentka ho zachytila a dala mi ho na břicho, jakmile jsem si lehla. Obě nás přikryla a to už se přišli podívat i tatínek se starší dcerkou. Ležela jsem tam, s tím teplým malým tělíčkem na sobě, pozorovala svoje nádherné miminko a cítila se moc šťastná. Od mého probuzení v noci uplynuly asi tři hodiny. Pak už šlo všechno jako po másle - po dotepání jsme přestřihli pupečník, placenta vyšla bez problémů (dodnes ji máme v mrazáku), šla jsem se osprchovat, zabalili jsme miminko a lehli si všichni do společné postele.

Ráno porodní asistentka odešla, ale ještě ten samý den odpoledne nás přišla zkontrolovat a pak chodila ještě pár dní. Já jsem byla úplně v pořádku - hlavně díky poloze ve stoje jsem neměla vůbec žádné poranění, ani trošičku, a to měla druhá dcerka rovných pět kilo! Domácí poporodní období bylo s tím nemocničním úplně nesrovnatelné. Byla jsem doma, ve své posteli, okolo mě nebyli žádní cizí lidí, kteří by mě rušili. Nemusela jsem se připravovat na vizitu, nikdo mi necivěl do rozkroku, jedla jsem, co jsem chtěla, a hlavně neprobíhalo žádná stresující vážení miminka před a po kojení. Porodní asistentka jí vážila jen jednou denně a po pár dnech už si nás převzal do standardní péče dětský lékař.

Miminku se stále daří dobře, od samého začátku jejího života je stále s maminkou, spíme spolu i se starší dcerkou a manželem v jedné posteli, kojím jí, kdy si jen řekne, nejen když má hlad, ale i když potřebuje uklidnit nebo usnout. Nepoužíváme dudlík ani kočárek - pořád ji jen nosím na svém těle. Nemáme ani postýlku. Teď, když píšu tyhle řádky, mi leží na polštáři na kolenou a přitom si pořád lehce dudá prso. Je pro mě přirozené být pořád s ní a uspokojovat její potřeby.

Pamatuji si, že po prvním porodu jsem se snažila poslouchat maminku - “neber si jí do postele, už se jí nezbavíš” a “nenos jí pořád, bude rozmazlená”, ale vydrželo mi to pár měsíců. Pak jsem místo toho začala poslouchat sama sebe a svoje děťátko a jsem mnohem víc spokojená a děti také.

 

Co tě nejvíc překvapilo?

Na porodu doma mě nejvíc překvapilo, jak je porod vlastně úplně normální. Není to žádné drama. Pokud je vše v pořádku, miminko se prostě narodí do vaší náruče a pak už jste pořád spolu. Je to úplně normální lidská zkušenost.

 

Čeho si se nejvíc bála?

Čeho? Já se nebála. Vůbec jsem neměla strach. Pamatuji si, když ke mě přijela porodní asistentka k porodu a zeptala se, jestli chci tedy opravdu zůstat doma, uvědomila jsem si: Kdybych jela do porodnice, pomohli by mi tam nějak? Nepomohli, porodit stejně musím já sama, nikdo jiný to za mě neudělá. A mě samotné bude nejlíp tady.

 

Dej tipy a konkrétní rady? Co ti pomohlo? Co sis uvědomila?

Ženám, které také zvažují domácí porod, bych doporučila obklopit se podobně smýšlejícími ženami. Já jsem se potkala na různých seminářích na téma domácí porod a postupně se z nich staly mé kamarádky. Důležité je najít si svoji porodní asistenku nebo případně dulu. A hlavně vnímat sebe i miminko. Pokud víte, že okolí s domácími porody nesouhlasí, nediskutujte s nimi o tom. Prostě jim to vůbec neříkejte.

Pomohly mi i všechny různé knihy, ve kterých bylo přesně popsané, co se během porodu děje s maminkou i s miminkem, jaké hormony působí a proč je důležité, nechat vše plynout bez zásahů. Stoprocentně jsem tak věděla, že přirozený porod je opravdu důležitý a udělám co bude v mých silách, abych ho sobě i svému děťátku dopřála.

Jsem neskuteně moc vděčná, že jsem mohla prožít takový krásný porod. Byl to pro mě opravdu ten nejkrásnější a nejsilnější zážitek v mém životě. Jsem moc ráda i kvůli svojí holčičce. Věřím, že i ona je moc ráda, že se mohla narodit v klidu a od narození být pořád s maminkou, tak jako devět měsíců předtím.

Probudila jsem tu sílu, která otevírala děťátku cestu na svět a pořád jí v sobě cítím. A vím, že když je potřeba, tak se o ni můžu kdykoli opřít. 

 

 




Komentáře

Pro přidání komentáře se přihlašte, pokud nemáte učet registrujte se.

Autor: gaja@jantarovysvet.euDatum: 10.06.2014 - 19:46

:) Verunka je jedna z maminek, která mne utvrdila v myšlence na porod mimo zdravotnické prostředí, sama jsem původně zdravotní sestra a předchozí čtyři ratolesti jsem rodila v porodnicích :) tak jak jsem postupně zjišťovala, že můj osobní náhled na etiku tohoto poslání je diametrálně odlišný od praxe, rozhodla jsem tentokrát mít svůj porod mimo režii druhých...všechny předchozí porody probíhaly naprosto přirozeně a postupně ubývalo i zásahů zvenčí, nejmladší dcerka přišla na svět od prvních stahů cca dvacet minut a tedy zdravotníci stihli pouze nechat si podepsat papíry :) jsem od přírody prostořeká a navíc mám v krvi přirozený respekt k druhým a tedy jej tak trochu vyžaduji i od ostatních :) po tříleté praxi vedoucí sestry jsem tedy způsobila na oddělení šestinedělek tak trochu pozdvižení a mám dojem, že si TUHLE sebevědomou rodičku budou pamatovat ještě dlouho...při současném těhu si k porodu přeji už jen pohodu, klid a přítomnost těch, které si sama svobodně vyberu, včetně porodní tetičky, kmotřičky a samozřejmě tatínka :) zatím vše nasvědčuje tomu, že moje přání je předem splněno :)

Vybíráme z receptů

Fazolová polévkaFazolová polévka

Více receptů

Ve vaření vás podpoří Kuchařka s recepty.

Máte problémy s početím? Asistovaná reprodukce je bezpečným a vysoce úspěšným řešením.

MáMáma TV

Máma a peníze

Mateřská, rodičovská, rodičák, příspěvek, dovolená...taky v tom nemáte jasno? Pozvali jsme si tři modelky, které Vám s tím pomůžou. P.S.: Poznáte jednotlivé členy naší redakce? :)

Další videa

Vybíráme z inzerce

Váza

Váza plná nádherných květů

Cena: 330 Kč

Váza
Srdíčkový věneček

Srdíčkový věneček

Cena: 300 Kč

Srdíčkový věneček
Žínka froté

Cena: 15 Kč

Žínka froté

Více inzerce

Nejnovější diskuze

Kurz sebeovládání. (15)Poslední příspěvek: žofieAhoj Jano, je to vlastně vtip. Než jsme spustili Mámu, tak to bylo trochu hektičtější a byli jsme dost upracovaní, tak vzniklo tohle téma. Hlavně pro uvolnění a pro zasmání.

Vstup do diskuze

MáMáma doporučuje

Nechte vašeho mazlíka vybrat si z těch "nej" granulí pro psy na Vaše-krmivo.cz.